Krok za krokem vcházím čím dál hlouběji do lesa. Nade mnou se vznáší střecha z listů, větví a jehličí, která vše okolo halí do jemně zeleného světla. Malá rodina muchomůrek – táta, máma a děti, roztomile vykukuje ze sametového mechu a někde v dálce praskla větev. Zřejmě nějaká plachá laň nebo divoký kamzík. Zastavím a rozhlédnu se okolo sebe. Přestože je tady všechno cizí, cítím v sobě jakýsi pocit důvěry. Po mé pravé ruce proudí horský potůček, kapradiny se houpají v nějakém pro mne neznámém rytmu. V protisvětle se lesknou mezi prastarými kmeny pavučiny a propůjčují lesu nádech mystiky a magie. Kdyby to nebylo tak kýčovité, napadlo mne srovnání s pohádkovým lesem a Červenou karkulkou.
Výlet po prastarých stezkách
Moje kroky vedou z Hüttschlagu, který již spadá do Národního parku Vysoké Taury, až vzhůru k přírodnímu klenotu, jezeru Schödersee. Nacházejí se zde staré stezky pro zvířata, a stejně tak cesta k poutnímu kostelu Maria Luschari v italském Furlánsku (Friaul). Přede mnou po této trase putovalo tisíce lidí. Viděli to, co teď vidím já. Slyšeli to, co teď slyším já. Nespočetněkrát těmito místy procházel také muž, který ale viděl a slyšel více, než většina z nás. Pan Walter Mooslechner mě vzal s sebou do lesa. Aby mi ukázal, odkud pramení jeho obrovská fascinace. A proč ještě stále nemá lesa dost. Ani po mnoha desetiletích. Walter Mooslechner byl lesník a les byl tedy jeho pracovištěm. I v penzi se sem každý den vrací.
Před hodinou jsme ještě seděli v kuchyni jeho nově postaveného dřevěného domu v Großarlu. Listovala jsem knihami, které Walter Mooslechner sepsal sám a jeho soukromou sbírkou fotografií. Všude samé dřevo, strom vedle stromu. „Každý den, který nestrávím v lese, je pro mne neúplný,“ vysvětluje Walter Mooslechner. „Když jsem ještě býval lesníkem, bylo v popředí hospodaření v lese. Teprve teď si uvědomuji, kolik v sobě nese les tajemství. Příroda je jako křížovka, která rozhodně stojí za vyluštění. Každý den se tady učím.“ Když vypráví Walter Mooslechner o stromech, je to jako když mluví o svých nejlepších přátelích a nejbližších známých. Kontakt s přírodou mu dodává povznášející pocit svobody, jak zdůrazňuje. A já z něj naprosto cítím, jak moc by si přál, aby takový pocit zažil každý člověk. Pan Mooslechner totiž také ví, že „v našem přetechnizovaném světě se již často ztrácejí přirozené instinkty a vlastnosti lidí. Člověk už musí vynaložit trochu námahy a vzít si čas na to, aby se spojil s přírodou. Kdo se však chce znovu setkat sám se sebou, musí na to jít v první řadě přes ni.“
Vidět přírodu očima lesníka
A aby mě nechal podělit se o jeho radost, nechává mne dívat se na les jeho očima a poslouchat jeho ušima. „Slyšíš tu symfonii horského potoka? Každý potok má svou vlastní melodii,“ přitahuje mou pozornost. Ukazuje mi také „ozvučený“ strom, kde datel svým špičatým zobákem dělá otvory v kůře, odkud vytahuje larvy. Nedaleko odsud jsme objevili také stůl se snídaní veverky. Ta jí nejraději na trochu vyvýšených místech, například na kamenech pokrytých mechem. Z větví visí husté trsy provazovky obecné (v Čechách se jí lidově říká také „Krakonošovy vousy“). „Jsou znamením dobrého vzduchu v údolí. Dají se i sušit a využívat v léčitelství,“ vysvětluje bývalý lesník a podává mi do ruky pár nasbíraných ostružin. Chutnají naprosto přesně jako les. Zemitě a nebesky zároveň. Jeho oči svítí jako malého chlapce. Září nespoutanou chutí objevovat. Je to, jako když vidí všechno poprvé. A mě napadá, že to, co má tento muž, již spousta lidí dávno ztratila. Jde o nezdolnou zvídavost spojenou s fungováním světa a přírody. Obrovskou radost z objevování zdánlivých maličkostí. Citlivost, silnou vnímavost a vidění krásy v těch nejjednodušších věcech. Touhu porozumět tomu kolem nás. Velkému celku. A pocit, že jsme vlastně sami stále jeho součástí.
Po nějakém čase si sedáme na veliký kámen. „To nejdůležitější je, aby se lidé zase vydali po stopách sami k sobě. Aby znovu začali objevovat. Dotýkání se stromů dělá lidem dobře,“ slyším říkat Waltera Mooslechnera. „Každý strom má svou duši. Je zázrakem přírody a je nám blízký. Jako náš příbuzný. Stejně tak je to s vodou.“ Otáčím se na něho. Chce mi zkušený lesník a myslivec opravdu vyprávět, jak bych měla objímat stromy? Ano, říká to. A ne. Nedělá si legraci. Protože ví, jak na něho samotného příroda působí. A chce povzbudit lidi k tomu, aby začali všemi smysly vnímat tu krásu a cítili se stejně. Jak to uděláme, to je jedno. Hlavně když to uděláme.
Více než polovina spolkové země Salcbursko je zalesněna. Tyto krásné oblasti jsou ideálním místem nejen pro volný čas a odpočinek. Les plní také důležité ochranné funkce. Je hospodářskou oblastí, stará se o dobrý vzduch a čistou vodu. Salcburskými lesy vedou tisíce značených tras pro pěší i kola. V některých regionech se nacházejí mimořádně zachovalá a nedotčená pásma lesa, jako například Rauriský prales „Rauriser Urwald“, „Wiegenwald der Zirben“, prales v údolí Lammertal, „Lammertaler Urwald“ nebo různé naučné stezky na téma lesa a dřeva. V Národním parku Vysoké Taury si užijete výlety se strážci Národního parku. V Bad Hofgasteinu se můžete osvěžit i na lesním koupališti.