Les působí

Krok za krokem vcházím čím dál hlouběji do lesa. Nade mnou se vznáší střecha z listů, větví a jehličí, která vše okolo halí do jemně zeleného světla. Malá rodina mucho­můrek – táta, máma a děti, roztomile vykukuje ze sameto­vého mechu a někde v dálce praskla větev. Zřejmě nějaká plachá laň nebo divoký kamzík. Zastavím a rozhlédnu se okolo sebe. Přestože je tady všechno cizí, cítím v sobě ja­kýsi pocit důvěry. Po mé pravé ruce proudí horský potůček, kapradiny se houpají v nějakém pro mne neznámém rytmu. V protisvětle se lesknou mezi prastarými kmeny pavučiny a propůjčují lesu nádech mystiky a magie. Kdyby to nebylo tak kýčovité, napadlo mne srovnání s pohádkovým lesem a Červenou karkulkou.

Výlet po prastarých stezkách

Moje kroky vedou z Hüttschlagu, který již spadá do Národ­ního parku Vysoké Taury, až vzhůru k přírodnímu klenotu, jezeru Schödersee. Nacházejí se zde staré stezky pro zví­řata, a stejně tak cesta k poutnímu kostelu Maria Luschari v italském Furlánsku (Friaul). Přede mnou po této trase pu­tovalo tisíce lidí. Viděli to, co teď vidím já. Slyšeli to, co teď slyším já. Nespočetněkrát těmito místy procházel také muž, který ale viděl a slyšel více, než většina z nás. Pan Walter Mooslechner mě vzal s sebou do lesa. Aby mi uká­zal, odkud pramení jeho obrovská fascinace. A proč ještě stále nemá lesa dost. Ani po mnoha desetiletích. Walter Mooslechner byl lesník a les byl tedy jeho pracovištěm. I v penzi se sem každý den vrací.

Před hodinou jsme ještě seděli v kuchyni jeho nově posta­veného dřevěného domu v Großarlu. Listovala jsem kni­hami, které Walter Mooslechner sepsal sám a jeho soukro­mou sbírkou fotografií. Všude samé dřevo, strom vedle stromu. „Každý den, který nestrávím v lese, je pro mne neúplný,“ vysvětluje Walter Mooslechner. „Když jsem ještě býval lesníkem, bylo v popředí hospodaření v lese. Teprve teď si uvědomuji, kolik v sobě nese les tajemství. Příroda je jako křížovka, která rozhodně stojí za vyluštění. Každý den se tady učím.“ Když vypráví Walter Mooslechner o stromech, je to jako když mluví o svých nejlepších přáte­lích a nejbližších známých. Kontakt s přírodou mu dodává povznášející pocit svobody, jak zdůrazňuje. A já z něj napro­sto cítím, jak moc by si přál, aby takový pocit zažil každý člověk. Pan Mooslechner totiž také ví, že „v našem přetech­nizovaném světě se již často ztrácejí přirozené instinkty a vlastnosti lidí. Člověk už musí vynaložit trochu námahy a vzít si čas na to, aby se spojil s přírodou. Kdo se však chce znovu setkat sám se sebou, musí na to jít v první řadě přes ni.“

Walter Mooslechner zná ve svém lese skoro každý strom © SalzburgerLand Tourismus

Vidět přírodu očima lesníka

A aby mě nechal podělit se o jeho radost, nechává mne dívat se na les jeho očima a poslouchat jeho ušima. „Slyšíš tu symfonii horského potoka? Každý potok má svou vlastní melodii,“ přitahuje mou pozornost. Ukazuje mi také „ozvučený“ strom, kde datel svým špičatým zobákem dělá otvory v kůře, odkud vytahuje larvy. Nedaleko odsud jsme objevili také stůl se snídaní veverky. Ta jí nejraději na trochu vyvýšených místech, například na kamenech pokrytých mechem. Z větví visí husté trsy provazovky obecné (v Čechách se jí lidově říká také „Krakonošovy vousy“). „Jsou znamením dobrého vzduchu v údolí. Dají se i sušit a využívat v léčitelství,“ vysvětluje bývalý lesník a podává mi do ruky pár nasbíraných ostružin. Chutnají naprosto přesně jako les. Zemitě a nebesky zároveň. Jeho oči svítí jako malého chlapce. Září nespoutanou chutí objevovat. Je to, jako když vidí všechno poprvé. A mě napadá, že to, co má tento muž, již spousta lidí dávno ztratila. Jde o nezdolnou zvídavost spojenou s fungováním světa a přírody. Obrovskou radost z objevování zdánlivých maličkostí. Citlivost, silnou vnímavost a vidění krásy v těch nejjednodušších věcech. Touhu porozumět tomu kolem nás. Velkému celku. A pocit, že jsme vlastně sami stále jeho součástí.

Po nějakém čase si sedáme na veliký kámen. „To nejdůležitější je, aby se lidé zase vydali po stopách sami k sobě. Aby znovu začali objevovat. Dotýkání se stromů dělá lidem dobře,“ slyším říkat Waltera Mooslechnera. „Každý strom má svou duši. Je zázrakem přírody a je nám blízký. Jako náš příbuzný. Stejně tak je to s vodou.“ Otáčím se na něho. Chce mi zkušený lesník a myslivec opravdu vyprávět, jak bych měla objímat stromy? Ano, říká to. A ne. Nedělá si legraci. Protože ví, jak na něho samotného příroda působí. A chce povzbudit lidi k tomu, aby začali všemi smysly vnímat tu krásu a cítili se stejně. Jak to uděláme, to je jedno. Hlavně když to uděláme.

Putování po lesích v okolí Grossarlu s Walterem Mooslechnerem © SalzburgerLand Tourismus

Více než polovina spolkové země Salcbursko je zalesněna. Tyto krásné oblasti jsou ideálním místem nejen pro volný čas a odpočinek. Les plní také důležité ochranné funkce. Je hospodářskou oblastí, stará se o dobrý vzduch a čistou vodu. Salcburskými lesy vedou tisíce značených tras pro pěší i kola. V některých regionech se nacházejí mimořádně zachovalá a nedotčená pásma lesa, jako například Rauriský prales „Rauriser Urwald“, „Wiegenwald der Zirben“, prales v údolí Lammertal, „Lammertaler Urwald“ nebo různé naučné stezky na téma lesa a dřeva. V Národním parku Vysoké Taury si užijete výlety se strážci Národního parku. V Bad Hofgasteinu se můžete osvěžit i na lesním koupališti.