Jedinečné střelecké závody u Prebersee

Hladké, tmavé, klidné… Podle jedné (z mnoha) legend se fenomén jezera zrodil díky nepodařenému výstřelu při lovu kachny. Kvůli mnoha organickým látkám a vysoké fyzikální hustotě vody v Prebersee se vystřelená kulka po zásahu nepotopí pod vodní hladinu, ale pouze ji stlačí o 3 centimetry a poté se odrazí. Střelci nazývají tuto záměrnou zbloudilou střelu jako „Geller“. Měkká voda slatinného jezera k tomu nabízí nejlepší podmínky a temná barva jezera vytváří za bezvětří dobře viditelný odraz.

Mlžný opar nad hladinou jezera Prebersee © Ferienregion Lungau, Rupert Mühlbacher

Zrcadlo, zrcadlo…

V případě Preberského střílení tolik citované zrcadlo z pohádky Bratří Grimmů O Sněhurce nevisí na zdi. Leží však na vodě jako křišťálově čistý odraz cíle vzdáleného asi 120 metrů. Míří se právě na tento zrcadlový odraz a díky jevu nazývanému jako „Geller“ se ti nejlepší střelci mohou trefit do terče. Co má však jezero Prebersee se zmíněným pohádkovým příběhem společné? Je opravdu jedním z nejkrásnějším v celé zemi.

Dokonce i sám Walt Disney přijel v roce 1957 do Lungau, aby natočil Preberské střílení. Také jezero přesně změřil a prozkoumal, aby jeho záhadné tajemství odhalil. Chtěl totiž něco podobného vytvořit i v Americe. Ale marně! Jezero Prebersee je dodnes unikátem, i se svým malým sousedem, štýrským Schattensee, se kterým je údajně spojené pod zemí.

První terč z Prebersee pochází z roku 1834 a pravděpodobně je tak zdokumentován počátek této jedinečné střelby na terče nad vodou. Střelecké závody pořádá „Střelecký spolek soukromé střelnice Tamsweg/Prebersee“ tradičně třetí srpnový víkend. Brzy ráno u jezera potkávám Petera Krölla. Když jsme si volali, ptala jsem se ho, jak ho na místě poznám. Odpověď zněla: „Já budu ten se štětkou na klobouku!“

Pravý preberský střelec chodí na střelnici jen v tradičním mysliveckém oblečení a kloboukem se štětkou © SalzburgerLand Tourismus, Edith Danzer

Když jsem se tedy ráno, první den střílení, blížila k jezeru, neprocházela jsem jen okolo okouzlujících odrazů v klidném jezeře a varovných cedulí „Pozor, ohrožení života!“. Všude byla také spousta mužů v tradičním rakouském mysliveckém oblečení. Všichni měli na hlavě klobouk a na něm takzvanou štětku – Hirschbart. To se dalo čekat, řekla jsem si. Pravý preberský střelec přeci chodí na střelnici jen s kloboukem. Člena představenstva střeleckého spolku, Petera Krölla jsem ale naštěstí našla rychle a společně jsme se šli podívat k takzvaným „Zielern“ na druhé straně jezera.

„Ryba“ a mávání „lžící“

Slovo cílovníci zná asi každý, kdo zná Morseovu abecedu. O jeho původu v českém jazyce se toho však příliš neví. Jako cílovník by se ovšem dala nazvat funkce zvaná „Zieler“, která byla odedávna běžná při sportovních střeleckých soutěžích různých klubů, a to především v alpských zemích. Úkolem „cílovníků“ bylo zaznamenávat zásahy po jednotlivých kolech a ukazovat je střelcům na disku pomocí dlouhé tyče. Tady se jí podle jejího vzhledu říká v místní hantýrce také „lžíce“.

Zkušení cílovníci a vyškolení mladí pomocníci, kteří si ukazováním zásahů na soutěžích mohou přivydělat, jsou za terči dobře chráněni. Peníze to jsou ale zasloužené, když vezmeme v potaz zhruba 200 střelců. Po každém výstřelu musí být totiž terč ručně stažen a zásah označen. Pokud na terči není vidět žádný zásah, znamená to, že voda náboj „spolkla“. To se označuje jako „ryba“ (Fisch) a na vědomí se nezdar dává máváním „lžící“, tedy tyčí s červeným kolem na konci.

Při zásahu je střelci na tyči ukázáno i místo trefy na terči. Pokud je zasažen „lístek“ (Blattl), což je vnitřní kruh o průměru 7 centimetrů, zazvoní cílovníci na zvonec a úspěšný střelec dostane na klobouk malý červený odznak. „A když se místo lžíce objeví čarodějnice, znamená to, že někdo zasáhl úplný střed o průměru 1 cm. Za čarodějnici dostane střelec na klobouk odznak. Pokud je se v jeden den čarodějnic objeví více, přesně se měří, kdo se trefil nejpřesněji,“ vysvětluje jeden z cílovníků.

Teď je ale čas, vrátit se rychle na střelnici, protože je těsně před osmou hodinou ranní a zanedlouho budou po jezeře svištět náboje z malorážek. Nově zrekonstruovaná budova střelnice je teplá a útulná. Je vyzdobena spoustou krásných terčů. Mnohé z nich pochází z rukou Petera Krölla, který je nejen dobrým střelcem, ale také nadaným umělcem. Mezitím se kolem nás shlukují účastníci z celého Rakouska. Zastřílet si přijeli i Finové, Němci, Italové nebo Nizozemci. Některým z nich už září zlaté odznaky čarodějnic na klobouku, je tedy jasné, že tu nejsou poprvé.

Zlatá čarodějnice na klobouku

První střelecký den zahajuje hlasitý výstřel z děla. Zatímco Peter Kröll bere svou malorážku, já se uvelebím na slunci a přichází vrchní střelecký mistr Heimo Waibl. Více než 45 let je členem Preberského střeleckého spolku a od loňského roku na klobouku také nosí odznak zlaté čarodějnice. Znamení, že vyhrál Preberské střílení. „Už můj otec byl milovníkem střelby a já jsem začínal na Preberském střílení jako zapisovatel. Aby se člověk přes vodu trefil do terče, chce to už trochu střelecké zdatnosti, ale mnohem více je to spíš o štěstí. Na této akci si svou přesnost na odraze v jezeře mohou vyzkoušet i ti, kteří nejsou členové spolku.“

Zatímco jsou z dálky slyšet výstřely a dlouho očekávané zvonění na velký zvonec, z nedalekého parkoviště přicházejí další a další střelci. „Dnes jsou ideální podmínky. Krásný odraz, žádný vítr a žádné zkreslení. Vypadá to, že letos získáme nový rekord v počtu účastníků,“ říká Heimo Waibl a ptá se mě, jestli nechci také zkusit štěstí. A to chci! Při registraci dostávám svůj střelecký lístek a náboje. Jde o 45 ran. 5 je zkušebních, 20 na volně stojící terč a 20 na vodu. Než se připravím ke startu, dívám se přes rameno zkušenému střelci, snad se něco přiučím. Peter Kröll je stále na střeleckém stanovišti a není spokojený. „Dneska „lístky“ nepadají. Asi je na mě odraz v jezeře až moc hezký,“ říká. „Osm, doleva, nahoru,“ hlásí zapisovatel a překládá tak signály, které „cílovník“ ukazuje na druhém břehu červenou tyčí, aneb „lžící“.

Rybářka z Prebersee

A pak jsem vyvolána já, abych vypálila svých 20 ran na stojící terč, aniž by se dotkly vody. Je jasně znát, že jsem absolutní začátečník. Člen střeleckého spolku ale stojí vedle mě, aby mi dával cenné rady. I přes puškohled vypadá terč 120 metrů daleko na míle vzdálený. A hýbe se! Nebo je to spíš proto, že při nezvyklé hmotnosti pušky a volně ve stoje nemám pevnou ruku? V každém případě mě ze začátku při míření hrozně bolí svaly. Říkám si že „cílovník“ to musí mít podobně, protože musí po mých netrefených střelách neustále mávat značkami. „Ryba! Ryba! Ryba!“ Komentuje suše zapisovatel za mnou a já abych se nezapsala do dějin jako „rybářka z Prebersee“, snažím se dbát rad, které mi střelci našeptávají. Nakonec se postavím, zhluboka se nadechnu, vydechnu a když mám terč opět v hledáčku, zmáčknu spoušť. „6 nízko. 8 vlevo. 9 vysoko“ zní nadějné výsledky a „ryby“ se objevují už jen zřídka.

„To byla ta snadná část cvičení,“ mrkne na mě Peter Kröll, když přicházím ze stanoviště opět ven. Za pár minut už jsem venku na ostrém slunci a jdu za terči na vodě. Tentokrát tedy mířím na odraz, který se zrcadlí v křišťálově čisté vodě a terče se vlní, vlní a vlní… Ale v určitém okamžiku najdu svůj záchytný bod ve vodě a najednou přijde zásah. A když najednou zacinká zvonec a střelci okolo mě radostně zakřičí „Schützen Heil!“, tuším že moje střela zřejmě zabloudila do kroužku uprostřed. Já jsem si tak vysloužila vytoužený „lístek“. Všichni mi blahopřejí a než si pořádně uvědomím, co se vlastně stalo, už je na mě přišpendlený červený odznak. „Teď s ostatními střelci s lístky čekáš na vítězství,“ vysvětlil. Já pak z čirého překvapení a radosti utopím své poslední střely na okraji vody v Prebersee.

Pomocníci v cíli u terčů zazvoní na zvonec, pokud se podaří trefit lístek. Úspěšnému střelci pak náleží na klobouk malý červený odznak © SalzburgerLand Tourismus, Edith Danzer

Byla to jen šťastná náhoda, ale zvuk zvonů, zřejmě jako také u jiných střelců, u mne vyvolal něco jako Pavlovův reflex. Při zvonění byla všude okolo znát velká radost a odznak vlastně nebyl vůbec nutný. Tou zářící radostí člověk pozná šťastného střelce.

Střelba, rány, žbluňknutí do vody a občasné zazvonění pokračují, dokud nepřijde tma. A konečně z úkrytu vyleze také čarodějnice. Peter Bachmann z Německa zasadil ránu přesně doprostřed terče a stal se letošním vítězem unikátního Preberského střílení.