Chci ven do přírody! Přestože do okenních tabulek naráží veliké kapky. Předpověď počasí deštivo ohlašovala, ale přesto mám obrovskou chuť jít na výlet. Mám to asi stejně jako Karl Valentin, který říkal: „Mám radost z toho, když prší. Protože když z toho radost nemám, prší stejně.“ Obouvám tedy naimpregnované pohorky, beru pláštěnku přes batoh a vycházím z bytu. Vzduch je čerstvý a čistý, ale hory Salcburského Saalachtalu skrývají své vrcholy v těžkých šedých mracích. Dnes mě ale stejně nic netáhne až tam nahoru. Mám totiž před sebou výlet do údolí podél řeky Saalachu z Loferu, přes Scheffsnoth až do St. Martin.
ĎÁBLOVY SKÁLY
Jakmile vyjdu z centra Loferu, zahalí mne jemné mrholení. Mžení pokryje mou tvář jako křehký film. Zbytky únavy mizí jako mávnutím kouzelného proutku. Procházím po můstku s názvem Teufelssteg. Jde o impozantní dřevěnou stavbu, která vede přes velký skalní blok a divoce klokotající řeku Saalach. Vzpomínám si na legendu o ďábelském můstku. „Před dávnými lety jeden muž zaprodal duši ďáblu. Krátce před svou smrtí se ale rozmyslel a vypravil se zpytovat svědomí do kostela. Ďábel ho chtěl pronásledovat, ale velká voda mu zatarasila cestu přes Saalach. Shodil tedy velký skalní blok doprostřed řeky, aby ho pak dvěma obrovskými kroky překonal.“ Dlouze se dívám dolů na skálu, která rozděluje divokou řeku rozburácenou deštěm. Jemná mlha, která se drží na příkrých svazích, vytváří mystickou atmosféru a mne připadá, jako kdybych pod sebou slyšela z bublajícího Saalachu škodolibý ďábelský smích. Pobavena vlastní fantazií pokračuji dále a odbočuji z mostu doprava. Pak se vydávám přímo po břehu Saalachu až k mostu Hubertussteg.
ANI KAJAKÁŘŮM DÉŠŤ NEVADÍ
Tato část Saalachu je dlouhá přibližně 500 metrů. Nevycházím z údivu nad tou krásou přírody a dělám zde několik zastávek. Důvodem je také to, že se ve vodě prohání několik kajakářů, kteří obratně kličkují mezi slalomovými brankami. I jim je jedno, že prší. Kapky z nebe se mísí s těmi z divoké vody.
Pokračuji dále. Jak se vzdaluji od vody a přicházím do Scheffsnothu, je mi už jasné, že procházky v dešti mají překvapivou výhodu. Kdyby nepršelo, zřejmě bych teď pravděpodobně neviděla nic ze skalnatých úbočí pohoří Loferer Steinberge. Můj pohled by byl upnutý do dálky. Dnes ale nejsou vidět vrcholy hor a proto se moje pozornost soustředí na to, co mám na dosah. Vnímám každý detail fauny i flory podél Saalachu. Zdá se mi, jako kdybych slyšela nadšené výkřiky i těch nejmenších rostlinek všude okolo. Pro přírodu je déšť osvěžující a očistnou kúrou. Déšť také čistí vzduch od prachu a pylů.
ODBOČKA DO ROKLE STROHWOLLNER SCHLUCHT
Uprostřed malé farmářské osady Scheffsnoth stojí kašna, kde je možné uhasit žízeň čistou pramenitou vodou. Zatímco si užívám chladné osvěžení, obdivuji překrásná selská stavení všude okolo. Vyřezávané dřevěné balkóny jsou bohatě zdobené květinami, ale i malé zahrádky září pestrou krásou všemožných květů.
© Achim Meurer – Květinami vyzdobený statek u St. Martin
Cestou po turistické trase se dostávám opět k Saalachu a jsem překvapená, jak klidná je v tomto úseku řeka. Někde se zdá být Saalach divoký a drsný, ale teď se ukazuje jeho klidná a krotká stránka. Jdu ve směru ke Strohwolln, okolo kempu Grubhof a spontánně se rozhoduji udělat odbočku k roklině Strohwollner Schlucht. I přes déšť je tato soutěska ještě impozantnější než za sucha a já si užívám výhled z dřevěného mostku na klokotající a pěnící vodu. Průchod soutěskou zabere zhruba 40 minut a poté se dostávám po turistické stezce zase zpátky. Dešťové kapky jsou stále těžší a mrholení přechází v pověstný salcburský déšť, který bývá poměrně vytrvalý. Kneippův vodní chodník v St. Martin nechávám tentokrát bez povšimnutí. Nohy si ve studené vodě teď rozhodně namáčet nehodlám.
CESTA ZPĚT KE SLATINÁM
Ze St. Martin mne vede trasa zpět do Loferu okolo rašelinišť. Stále se odsud bere materiál, který se pak využívá ve zdejších lázních Hochmoos k léčivým rašelinným zábalům. Přes Gumpinger Moos s jeho typickými malými seníky se vracím zpátky do Loferu. Obloha se protrhává. Tu a tam si nějaký sluneční paprsek prorazí cestu mezi ustávajícími dešťovými kapkami. Tenhle výlet jsem si opravdu užila a už se těším na zastávku s nějakým dobrým regionálním jídlem. Ale předtím musím ještě bezpodmínečně něco udělat. Měla jsem to v hlavě po celou túru. Rozeběhnu se a skočím oběma nohama do té největší kaluže přede mnou. Voda stříká všude okolo. Cyklista jedoucí naproti mně se směje a volá: „Stejně jsme pořád jako děti, když máme rádi déšť a kaluže!“ A má pravdu.
Ten, kdo by se rád vydal na další výlety touto úžasnou krajinou Salcburského Saalachtalu, může načerpat turistickou inspiraci také na webu.
