Síla stromů, jak ji znali už Keltové

Stromy jsou obrazem života. Uzdravují a dokonce i chutnají

Lesy a stromy jsou pro Salcbursko důležitými symboly. Možná i proto, že v jejich sílu tolik věřili již prapůvodní obyvatelé této překrásné alpské oblasti – Keltové. V současnosti se lidé s jejich vědomostmi a názory mohou seznámit například v keltské vesnici v horách nebo na certifikovaných chalupách, kde se vyrábí přírodní produkty tradičního evropského léčitelství.

Bříza šumí ve větru a předznamenává nový začátek. V to věřili Keltové, kteří sídlili v salcburské oblasti Pinzgau, vysoko nad obcí Uttendorf. Nyní se na tomto místě nachází malebná keltská vesnice, která zve k seznámení s viděním světa tohoto mýty opředeného praobyvatelstva. Keltové sami sebe vnímali jako součást velkého jsoucna a plynutí času. Věřili ve znovuzrození, že jsou stromy živé a mají duši. To připomíná v keltské osadě na Stoanabichlu také kruh složený ze 13 stromů, od pradávna typických pro tuto oblast.

Bylinková zahrada v keltské osadě Uttendorf © SalzburgerLand, Edith Danzer

Mystický stromokruh

Takzvaný stromokruhmá souvislost i s keltským horoskopem, který představuje spojení přírodního horoskopu a psychologie. Vědomosti Keltů jsou dodnes známé a promítají se do přírodního léčitelství i do moderní medicíny. „Keltové byli velice technicky nadaní lidé. Na Stoanabichlu těžili měď, provozovali zemědělství na vysoké úrovni, obchodovali, byli odvážnými bojovníky a praktikovali dělbu práce,“ říká Ferdinand Cenger, průvodce v keltské vesnici v Uttendorfu o dávných obyvatelích salcburské oblasti Pinzgau. Je vidět, že ho toto téma fascinuje. „Keltové byli našimi předky, ale protože jejich vědomosti nezapisovali, ale předávali si je ústní formou, víme o jejich působení jen z archeologických nálezů a pozůstatků, které se našly na jejich pohřebištích. A jsou velice zajímavé,“ dodává.

Návštěvníci procházejí mohutnou dřevěnou branou v palisádě, která ohraničuje keltskou vesnici. Lidé tak překračují práh do zcela jiné epochy. Je to již více než 3600 let, kdy žil v Uttendorfu/Weißsee keltský kmen nazývaný Ambisonté, a to odhadem 2000 let. Bydlelo a pracovalo tady zřejmě okolo 200 lidí. Keltská vesnice Stoanabichl leží v nadmořské výšce 900 metrů. Tento „skanzen“, je možné navštívit individuálně, téměř kdykoliv a s kartou Nationalpark Sommercard či SalzburgerLand Card zdarma. Prohlídky s průvodcem jsou možné během letních měsíců každý čtvrtek ve 13.00, 15.00 a 17.00. Údolí Salzachtal tady leží návštěvníkům doslova u nohou. Výhled na Vysoké Taury na protější straně údolí je nepřekonatelný.

Hledání dobrého místa

Již v antických dobách přes Stubachtal ve směru na jih vedla stezka pro skot. Využívali ji i Keltové. „Ti si své místo k životu zvolili podle zcela jasných faktorů,“ vysvětluje průvodce. „Důležitá byla dostatečně vysoká poloha, aby odtud byl co nejrychleji odhalen příchod nepřátel.“ Dřevo bylo důležité ke stavbě budov, k tavení mědi a k zajištění důlních tunelů. Stejně tak přítomnost vody. Vždy se usídlili na slunečné straně údolí. V celé oblasti Oberpinzgau se nacházely četné osady, jako například Bramberg, Krimml, Bruck nebo Kaprun. Byly daleko od sebe, takže si obyvatelé vzájemně nekřížili cesty, ale přesto se měli stále na dohled. Nyní se v keltské vesnici nachází šest objektů. Původně jich bylo ale mnohem více. Pozůstatky někdejší keltské osady byly náhodně objeveny na začátku šedesátých let při stavebních pracích. Nejvíce nálezů a předmětů z hrobů bylo převezeno do muzeí, ale přesto je tady co obdivovat.

Najdete zde detailně zařízené budovy, jako obytný dům, dílny, tkalcovnu, pekárnu nebo kovárnu. Spolu s nimi tvoří centrum osady kruh stromů. A to ze zřejmého důvodu. Keltové ctili Matku Zemi jako nejvyšší bohyni. Přirovnávali svůj vlastní život k cyklům přírody. Na jaře rostliny rostou, v létě kvetou, na podzim získávají plody a v zimě odcházejí do jiného světa, aby se mohly na jaře znovu probudit. Smrt byla brána jako zcela přirozená součást života, které není třeba se bát. O léčivých účincích rostlin a stromů měli Keltové ohromné znalosti. Vždyť vzdělávání druidů trvalo okolo 20 let. Byl to dlouhý čas, když si člověk uvědomí, že průměrná délka života u mužů byla 49 a u žen pouhých 39 let.

13 různých stromů

„Takzvané stromokruhy se regionálně velice lišily,“ uvádí Ferdinand Cenger. „Tady začíná stromový kruh keltským novým rokem, 1. listopadem a je složen z břízy, jeřábu, olše, vrby, jasanu, hlohu, dubu, cesmíny, lísky, vína, břečťanu, tisu a bezu.“ Keltský pohled na svět může nyní návštěvníkům připadat mystický, ale jejich blízké spojení s přírodou funguje dodnes. Hypotéza biofilie formulovaná sociobiologem Edwardem O. Wilsonem například uvádí, že emocionální spojení člověka s přírodou je vrozené a je součástí genetické výbavy. Ani „moderní člověk“ si nemůže pomoci, ale v přírodě se mezi stromy cítí prostě dobře.

Keltové využívali tvrdé dřevo tisu k výrobě luků a šípů. Jed z tohoto stromu ostatně také přispíval k tomu, že nepřítel zranění nepřežil. Dnes je tis považován za cenný lék v léčbě nádorových onemocnění. Vrba byla naopak ceněna pro svou životodárnou sílu. Čaj z její kůry zklidňuje a posiluje žaludek. Hlavní účinná látka salicyl se dokonce vstřebává kůží a v 19. století se začala kyselina salicylová vyrábět průmyslově. Mohl tak vzniknout například aspirin a mnoho dalších farmaceutických či kosmetických přípravků.

Bylinkářky z Pinzgau

Doslova silné kořeny má v prastarém, přírodním léčitelství kromě Pinzgau také salcburská oblast Lungau. V biosférickém parku UNESCO můžete na vlastní kůži poznat léčivou sílu bylin a stromů s blahodárnými účinky na tělo i mysl. Studie potvrzují, že již patnáctiminutový pobyt v lese působí na krevní tlak a snižuje stres. A člověk přitom nemusí nic dělat. Pokud mají návštěvníci zájem, udělat pro své dobro něco více, mohou se zde zúčastnit například několika komentovaných výletů s diplomovanými odbornicemi na relaxační cvičení, léčitelství nebo výrobu přírodních produktů podle zásad Tradičního evropského léčitelství TEH.

Sabine Lerchner, která hospodaří na TEH certifikované chalupě Branntweinerhütte se například specializuje na tinkturu z arniky, takzvanou smolenku (mast ze smrkové pryskyřice), hydroláty z levandule, máty, heřmánku nebo balzám na rty z meduňky, arniky a včelího vosku. Další zajímavá dáma s příznačně „rostlinným“ jménem, Flora Löcker působí v Löckerwirt v lungauském St. Margarethen. Již před lety zasvětila diplomovou práci svému oblíbenému stromu – kaštanu. Ví o něm a o jeho léčivých účincích snad opravdu vše. „Z kaštanu se dá využít maximum, od pupenů, přes listy nebo květy až po kůru,“ říká.

Lungauská rarita „topol chlupatoplodý“

Lungauský topol chlupatoplodý je vzácným a ojedinělým stromem, který se v salcburských lesích příliš nevyskytuje, ale představuje symbol oblasti Salcburský Lungau. Často tu roste na statcích i ve vesnicích. „Z pupenů se vyrábí olej, který je možné upotřebit k výrobě dobrých domácích mastí,“ říká Flora Löcker. „Léčivé účinky topolu jsou potvrzeny odbornou komisí, stejně jako je tomu i u kaštanu koňského. Nachází uplatnění v konvenční medicíně i v homeopatii,“ doplňuje. Na jaře sbírá lepkavé pupeny topolu a nakládá je až na šest týdnů do za studena lisovaného olivového oleje. Pak olej přefiltruje a zapracovává ho do masti. Z pupenů lze vyrobit i tinkturu. „Topol pomáhá snižovat horečku, je diuretický, pomáhá proti otokům, blahodárně působí na kůži a je protizánětlivý. Využívá se na hojení ran, jizev, puchýřů, modřin, popálenin, ale i na zlomeniny, revmatismus nebo dnu,“ vyjmenovává. Ve svém ubytovacím hostinci dokonce připravuje pro hosty i závitky z listů, plněné bylinkovou směsí se šunkou. „Mnozí se tváří udiveně, protože netuší, že se dají jíst listy ze stromů. Nejlépe chutnají na jaře, když jsou mladé a svěží,“ prozrazuje Flora Löcker.