Borová kolébka "královny Alp", aneb túra za 1000 let starými borovicemi © NPHT, Vanessa Szopory
„Wiegenwald“ najdou jen ti, kteří znají zadní Stubachtal v Národním parku Uttendorf/Weißsee. Cestu k tomuto zázraku přírody v nadmořské výšce okolo 1800 metrů žádný rozcestník neukazuje. Aby turisté nerušili citlivou přírodu a biotop, měli by se sem vydávat pouze v doprovodu strážce národního parku. Nejen že bezpečně dovede svěřence na místo i zpět do civilizace, zná také dokonale zvláštnosti tohoto lesa. Včetně 1000 let staré borovice, která ne náhodou nese označení „královna Alp“.
Ne všechny poklady jsou stříbrné a zlaté
„Borová kolébka královny Alp“ je skutečný poklad. Proto je také dobře ukrytý mimo turistické stezky a střežen jako vzácné tajemství. Abyste tento unikát objevili, potřebujete trochu více času a vytrvalosti. Ale nebojte se, „túru zvládne každý,“ potvrzuje Stefan Altenberger, který jako strážce v Národním parku Vysoké Taury bere milovníky přírody do terénu v létě i v zimě. Rodák z Uttendorfu zná oblast okolo světa ledovců Weißsee velmi dobře.
Výchozím bodem túry je Enzingerboden u spodní stanice lanovky Weißsee Gletscherbahn na konci údolí Stubachtal, 17 km od centra obce. Zatímco dnes tady lidé tráví dovolenou v hotelech a penzionech, v polovině 20. století tady bylo několik domů, skladů, hostinec, a dokonce i jednotřídka pro děti pracovníků elektrárny na Enzingerbodenu. Ten si dodnes uchovává jakési křehké kouzlo minulých časů uprostřed nádherných hor.
Žádné značky, ale strážce cestu zná
Turisté musí od Enzingerbodenu nejprve zostra do kopce. Musí překonat asi 200 výškových metrů, aby se zhruba po půlhodině dostal k vnější zóně Národního parku Vysoké Taury. Stefan Altenberger vede skupinu klidně a obezřetně. Krok za krokem se jde nahoru, občas je přestávka na pití a k výkladu. Například o kapradinách, mechu a lišejnících, které se táhnou jako závoj přes kameny a stromy.
Brzy je smrkový porost ten tam a znovu se ukazuje obloha. Z temnoty lesa vstupujete do romantické krajiny vřesovišť s černými jezírky, borovicemi a modříny. Otevírá se tady úplně jiná vegetace podobná Kanadě nebo Švédsku. Skoro už byste tady čekali k vidění i losa. Toho tady ale samozřejmě nenajdete. Mnohem pravděpodobnější by byl nějaký velký jelen, koneckonců jedno z jezer s názvem „Hirschlacke“ vděčí za své jméno právě této vysoké zvěři, která v těchto místech žije.
1000 let staré borovice limby
V naprostém klidu, tichu a s respektem k okolní přírodě míříme dál. Na hlubokých horských slatích dělají kruhy vodoměrky, šťavnatým ostružinám rostoucím podél cest nelze odolat. Les se tává opět hustším a zároveň tajemnějším. Vcházíme do říše „královny Alp“, jak se švýcarské kamenné borovici říká. Jde o jeden z největších borovicových porostů Národního parku Vysoké Taury.
Nedotčené alpské lesy cestou nabízí i lahodné lesní plody © SalzburgerLand Tourismus -Michael Grössinger
Les vypadá jako z pohádky. Ze svěže zeleného mechu vykukují muchomůrky, husté lišejníky provazovky vlají ve vlhké mlze. „Máme tady jedny z nejstarších borovic limb v Alpách. Některé z nich jsou staré asi tisíc let,“ vysvětluje průvodce Stefan Altenberger. Za to, že les zůstal nedotčen, ačkoli bylo dřevo v knížecím arcibiskupství Salcburku po staletí hospodářsky důležité pro výrobu soli, vděčíme dodnes i samotným mocným panovníkům. Již před stovkami let dovedli ocenit krásu tohoto lesa a trvali na jeho ochraně.
Strážce národního parku je znalcem této jedinečné oblasti © SalzburgerLand Tourismus – Michael Grössinger
Máme tady jedny z nejstarších borovic limb v Alpách. Některé z nich jsou staré asi tisíc let
Borovice limba překonává staletí
Starobylé borovice jsou impozantní. Je neuvěřitelné, jak dlouho tady tito obři stojí. Jaké kruté zimy, suchá léta, sněhové bouře a vichřice zažili. Na některých z nich jsou vidět i údery blesků, přesto žijí dál. Vyzařují obrovskou sílu a téměř magickou energii. Hluboce zakořeněné, urputně se bránící proti všem vnějším vlivům. Je fascinující, jak moc jsou životaschopní. Napadá nás, že najednou rozumíme jejich poselství. Tomu, o čem sám život je. Vzdorovat vnějšímu odporu, životním překážkám, zůstat silně zakořenění a usilovat o přežití.
Strážce národního parku tohle všechno ví. Dává nám čas k pozorování a přemýšlení. Nakonec jsme tu každý sám za sebe a putujeme dál borovým lesem. Nad Hohe Fürleg se stahují mraky a cestu nám zkříží černočerný alpský mlok. Všichni zůstaneme stát v naprostém tichu. Zvířata jsou tu pod přísnou ochranou a s lidmi se setkají zřídka.
Výhled na hory a skály ve světě borovic v Národním parku Vysoké Taury © SalzburgerLand Tourismus – Michael Grössinger
Jedinečná symbióza dává život novým stromům
Nad našimi hlavami se ozývá ptačí skřehotání. Je to ořešník kropenatý. Díky němu se Wiegenwald, borová kolébka „královny Alp“ průběžně omlazuje. Kropenatý opeřenec, velký asi jako hrdlička, si rok, co rok vytváří zásoby borových semínek, aby přežil zimu. Pokud na některý ze svých úkrytů zapomene, vítr semena roznese a může tak vzniknout nová generace mladých borovic.
Stefan Altenberger nám ukazuje, jak borové šišky a jejich semínka vypadají. Vysvětluje, že ořešník dokáže přenést v zobáku a svém hrdle až 70 takových semínek. Objevujeme také další zvláštnost. Téměř neonově žlutý, zářící lišejník, větvičník žlutý. Dříve se používal jako návnada k hubení lišek či vlků.
Skoro jako sen
Cesta nás vede dál vzhůru. V nadmořské výšce okolo 1800 metrů se loučíme s borovicí limbou. Vítáme se s borovicí kleč a další perlou na naší túře: chatou Stierbichlhütte, která byla po desetiletí v soukromém vlastnictví. Bydleli tady pastevci, kteří také Wiegenwald využívali jako lovecký revír. Otevírá se odtud impozantní výhled na Grünsee, střední stanici lanovky Weißsee Gletscherbahn a ledovcový svět Weißsee Gletscherwelt. Tady je Rudolfshütte jediným 3hvězdičkovým hotelem v Alpách, ke kterému se dostanete pouze pěšky nebo lanovkou. V zimě ideální pro lyžování, v létě pro turistiku.
Rudolfshütte v ledovcovém světě Weißsee © SalzburgerLand Tourismus, Fräulein Floras Favourite Hangouts
Postupně opouštíme Wiegenwald po liduprázdných cestách a zpět do údolí vyrážíme lanovkou. Z jedné jejich kabin se naposledy ohlížíme. Připadá nám, jako by to byl sen. „Královna Alp“ nám na pár hodin odhalila svou tajemnou krásu a brány do své říše zase zavřela.
